Biennale 2013

Již delší dobu se se studenty FHS UK snažíme sledovat tendence výtvarného umění, které nabízí jeho celosvětová přehlídka Biennale Venezia. Ze snahy vytyčit alespoň nějaké orientační body ve velmi různorodém, pluralitním prostředí současné tvorby, vznikl jako podklad k další diskusi se studenty tento bodový záznam výkladu, doplněný komentářem jedné ze studentek. V EduArtu ho uvádíme proto, že se vztahuje k cílům metodiky EduArt.

Biennale2013 představuje společný projekt studentů a učitelů kreativního modulu FHS UK v kritice a analýze současných trendů výtvarného a vizuálního umění a v cílené podpoře těch jeho proudů a tendencí, které jeho účastníci považují na základě svých analýz za relevantní k současným problémům individuální i sociální existence. Projekt nemá pouze teoretickou povahu, ale v duchu dále proklamovaných tendencí podněcuje a uvádí i vlastní tvorbu svých členů. Můžeme ho z této stránky považovat za projekt, který má kromě teoretického rozměru i umělecký obsah a jako takový může být kandidátem na umístění na některé z příštích přehlídek Biennale, optimálně roku 2013. 

Současné umění prochází jistou etapou bezradnosti.

 J.:  Tak jako ostatní epochy, směry a styly měly svůj nástup, vyvrcholení a vyčerpání s vyvanutím, po němž se staly na čas opomíjené (aby se nakonec po jisté době pokojně přiřadily ke klasice), zdá se, že tento osud potkává dnes umělecké prostředky, které byly odvozeny z dadaismu, Duchampa (objektové kontexty), surrealismu, pop-artu a z aplikací těchto metod v šedesátých letech (akční tvorba – performance, instalace, body-art, land-art, apod.). Tento jazyk je již totiž běžně dostupný každému jak v responsi (je mimo jiné i jazykem současné reklamy), tak také v tvorbě, dá se mu snadno naučit a je obecně čitelný, přináší proto již převážně banální obsahy. Vyčpělé užívání těchto metod zanáší prostor umění jako písek deltu řečiště, je proto třeba vyčistit obzor našeho náhledu od jejich svádění a jejich distribuce omylů.

Z.: Dištanc od minulého umenia musí byť rozumný. Nejde o popieranie foriem a konceptov, ktoré už sú prekonané, ako neprávoplatných a nelegitímnych. Ide však o hlbšie zamyslenie sa nad ich významom – nič nové neprinášajú. Reprodukovať stokrát videné v miliónoch variácií pôsobí len hromadenie artefaktov, ich profanizáciu a odpor. Je treba nastoliť novú paradigmu.

V důsledku výše uvedeného se v tomto duchu vytvořené výtvarné koncepty stávají stále více pouze osobními.

J.:  Osobní koncepty jako takové nejsou na škodu, naopak, jsou východiskem každé tvorby, nelze je tedy opomíjet ani přeskočit. Je třeba však vidět, že pouze samotné mají v této době význam jen na úrovni pedagogiky. Znalost důvodů jejich vzniku, podmínek jejích působení a způsobu jejich účinků nabízí dnes každému možnost uvědomit si mechanismus jejich uplatnění a umožňuje mu zbavit se závislosti na jejich obecném, banálním užívání, zejména v mediálním působení. Omylem pak je, když taková řešení vyžadují klamavě pozornost coby něco něco mimořádného, hodného obecné pozornosti, tehdy se stávají hédonistickými a zavádějícími. Shodli jsme se, že na letošním Biennale bylo přitom takovýchto zavádějících řešení již velmi podstatné, nezanedbatelné množství.

Z.: Intimita v umení je často demonštrovaná na úrovni tak osobnej, že nemôže osloviť nikoho okrem autora. Nie je nijakým spôsobom zdieľaná s divákom a on okolo takéhoto umenia prechádza bez záujmu. Osobné zážitky, i ak sú autorskou umeleckou koncepciou, dokážu zaujať v dialógu. Bez premiestnenia intimity do priestoru pre dialóg ostáva takéto umenie vecou samou o sebe, hmotným artefaktom ktorý patrí do zásuvky pre osobné spomienky, nie to verejného priestoru umenia.

Diváci jsou stále aktivnější a ve svém celku méně vědoucí

J.:  Z kdysi výzkumného prostoru uměleckého činu se celá přehlídka stává stále více obecně přístupnou atrakcí. Diváci pro svůj estetický zážitek, který není chápán v historických souvislostech, ale je aktualizován jako příležitostný, vděčně oceňují jakýkoli příznak interaktivity: svými foťáčky, které jim umožňují vstupovat alespoň do vizuálních relací s exponáty, nakonec docela silnou interaktivitu i sami vyvolávají. Nejmladší generace nezažila, že některé exponáty jsou pouhé, často neuvědomělé parafráze či dokonce repliky objektů a akcí, které již byly kdysi vystaveny, tehdy ovšem se záměrem svádět boj o nový přístup ke světu, o dosud neznámou myšlenku. Tato ignorace historie stírá nároky vskutku objevné tvorby a připomíná opakované atrakce lunaparku. Na druhé straně tento stav nastoluje otázku, zda tito návštěvníci si nemohou pro svoji potřebu vytvářet své umění spíše vlastně sami.

Z.: Priemerný divák vníma bez odporu to, čo sa mu predkladá. Jeho interpretácie a pocity naberajú význam v zážitku „prestíže“ stretnutia z umením (áno, ešte stále). I obyčajné „odfoťme sa na Bienále“ je však vyjadrenie istej, i keď obmedzenej, tvorivosti diváka, ktorý s dielom chce vstupovať do kontaktu. Masovosť súčasného umenia napriek tomu ostáva  klamom: na rozdiel od veľkých prehliadok umenia, málokto nezasvätený zavíta do malej galérie kdesi na periférii mesta kvôli jej kvalitnému výstavnému programu. Vedieť však niekedy neznamená viac: zasvätený divák neraz odchádza od umenia sklamaný. Nijaké umenie sa nikdy nebude páčiť všetkým, v duchu preformulovania požiadaviek na umenie a na osobnú sebakonštrukciu diváka je ale nutné vystúpiť z elitárstva a ukázať nové možnosti „divákom s foťáčikom“ i tým, čo nad nimi krútia hlavou.

Výstavní prostředí evokuje otázku, zda umění má či může pokračovat zrovna v jeho zdech

J.: V celém takto setrvačně pojímaném uměleckém procesu, jsou i otázky výstavního prostoru, funkce galerie podrobovány kritice až do míry diskuse o jejich vlivu na tento tristní stav tvorby. Specifičnost Benátek jako turistického prostoru vrhá stín i na povahu samotného Biennale. Jakoby kurátoři nechtěli nikoho důležitého opominout, takže celkový koncept je „od každého trochu“. Tuto roztříštěnost ještě podporuje „soutěž“ národních pavilónů, kde je ona všehochuť dále utvrzena vzdáleností, které jednotlivé národní kultury zaujímají v závěsu za aktuálními tendencemi. Aby bylo možné tento stav přesněji poznat, je třeba o to více pokusit se určit, čeho se dnes tato avantgarda snaží dosáhnout (nerezignujeme na mínění, že výtvarná umělecká tvorba je experimentálním pracovištěm pro vznik a ověřování účinku nových vizuálních znaků, které societa/y/ potřebuje/í/ k inovaci svých interakcí se světem a mezi svými členy).

Z.: Výtvarné koncepty napĺňajú galérie v duchu hesla „umením môže byť čokoľvek“. To však dnes bohužial v reverznej logike často znamená „čokoľvek je v galérii je umenie“. Ak teda galeríjny kontext verifikuje čokoľvek, musíme sa pýtať, či galéria či  múzeum umenia má mať na umenie ešte stále overovací monopol.

Chytřejší umělci dávají šanci divákům uvědoměle

J.:  Je pravda, že už Beuys zval obyčejné lidi mezi umělce a velký dík mu za to, že nastolil tuto otázku. Byl to však stále ještě pouze jistý symbol, nevíme, co bychom dělali s tím, kdyby se mu to opravdu povedlo – byli bychom všichni pouze umělci? Dnešní doba žádá postoj radikálnější, není třeba na tento koncept rezignovat, ale hlouběji jej promyslet. Umělci se mohou vmísit hlouběji mezi lidi – Duchamp jednoznačně vysvětlil, že divák má na umělecké dílo stejné právo jako jeho autor – promítá tam ne jiné, než svoje vlastní, jedinečné, umělci třeba vůbec neznámé, zkušenosti. Mělo by být naší ctižádostí vysvětlit koncept tvorby a koncept uměleckého experimentu co nejvíce lidem tak, aby jej dokázali sami používat – nikoli proto, aby se stali primárně umělci, ale aby jej dokázali uplatnit ve svém životě.

Z.: Pochopiť umelecké dielo je jeden z mýtov doby minulej, ktorý mimovoľne pretrváva do dnešných dní. Po odškrtnutí kolónky „čo tým autor myslel“ sa v divákovi môže ozvať „Ahá!“ efekt, neznamená to však že sa v ňom niečo zmení. Nová interpretácia a nové pochopenie by malo divákovi poskytnúť inšpiráciu v jeho vlastnom myšlienkovom, psychickom i fyzickom priestore. Rekonštrukcia umeleckého experimentu v každodennom živote môže mať takto ďalekosiahle dôsledky.

Je potřeba se proto porozhlédnout, co konkrétně z výtvarných projevů, které se objevují na scéně, má tuto moc být využito v reálném každodenním životě, co má moc přinášet ve spojení s estetickým zážitkem také nové poznávací možnosti a co dokáže společensky působit ve smyslu kooperace a spolupráce nad vyjádřenými myšlenkami. Z naší dosavadní, vstupní analýzy nám vycházejí následující témata, kterým chceme věnovat svoji teoretickou, organizační i samotnou uměleckou, tvůrčí pozornost:

1) Personální sebekonstrukce, vizuální−  „skončilo století umění, začíná století pedagogiky“.

 J.: Tvořivost je v dnešní době stále více žádoucí. Není se čemu divit, když každé ráno dostáváme vždy aktuální, transformované informace, které je třeba vytřídit a přizpůsobit vlastním konkrétním životním potřebám. Už sama tato práce má tvůrčí povahu. Při hledání toho, co opravdu zakládá tvořivý přístup ke světu, k ostatním i k sobě samému, mohou být inspirací umělci, kteří tuto osobní zainteresovanost na tvorbě i její osobité výsledky prosazovali a získávali na přelomu 19. a 20. století. Takto nakonec vybojovali podmínky k tvorbě pro každého z nás, kdy v naší době jsou už každému dostupné. Můžeme je charakterizovat jako respektování a podporu autorského sebevědomí, experimentální přístup k tvorbě (práci se znaky a znakovými systémy), zacházení s autorským produktem, interpretaci a komunikační ověření tohoto produktu a tvorbu portfolia, jako živé dokumentace vlastní cesty a jejího směřování. Experimentální přístup k tvorbě a tvorba portfolia může být prováděna na jakémkoli materiálu a s jakýmkoli obsahem, podobně jako Duchamp připustil do umění jakýkoli objekt. Otevírá se obrovské pole tvůrčích možností, před milovníky umění nastupuje nesrovnatelně větší počet tvůrců, než kdykoli předtím.

 

Z.: Tvorivosť sa nemôže v tomto novom ponímaní orientovať len na umelecké elity. Rôzne princípy a aspekty tvorby by sa mali stať prirodzenou súčasťou každodenného života. Dobrý umelec by v tomto prípade mal byť inšpiráciou a umením vytvoriť experiment pre život. Každý človek s týmito vzorcami môže narábať slobodne. Jedná sa teda už o vlastné rozvíjanie tvorivých konceptov a následné tvorenie nových a nových rámcov a nápadov, ktoré môžu vstupovať do obrovského množstva nových interakcií a tak sa kvalitatívne premieňať.

2) Interakce, síť W2, která dává povstat svými integrujícími účinky podstatným vizuálním tvůrčím činům, přitom její členové nemusí být ani umělci.

J.: Vstupujeme do epochy, v níž začínáme tušit, jak je to se znakovými systémy a s kolektivní pamětí. Při svobodném vzájemném informační propojení, které je podmíněno příslušnou technologií, avšak také sociálním osvobozením, se nové kvality myšlení rodí z nespočetných vzájemných interakcí. Rodily se i dříve, avšak neexistovaly nástroje, jak zaznamenat každý sebemenší, často mimoděčný výsledek, který tyto interakce přinášejí. Současná technologie umožňuje v tomto jednání zaznamenat i nepatrný krok a umožňuje tak rekonstruovat cesty, které se časem ukazují jako více směrodatné než ostatní. Sledování interakcí, které projevují vizuálně svoji povahu a jejich vizuálně zaznamenatelné výsledky jsou obsahem naší činnosti v této oblasti. Jak se již začíná vyjevovat, samy obrazové výsledky z této činnosti mají jinou povahu, jinou strukturu, než jsme dosud byli zvyklí.

Z.: Vzhľadom na povahu týchto akcií, ktoré sa dajú prenesene charakterizovať aj ako „misia zdola“, zohráva komunikácia dôležitú úlohu. Vytváranie nových konceptov a vizuálnych stôp k ničomu neprispeje, ak sa v ďalšej interakcii nedostanú tieto koncepty a stopy k niekomu inému, kto ich ďalej modifikuje. Technológie pomáhajú prenášať jednotlivé nápady, ale zamýšľaný nápad sa od jedného „užívateľa“ k druhému mení a vyvstáva v novom kontexte a s novými súvislosťami. Tak sa tvorivosť posúva vždy k novému horizontu.

3)Strukturace obrazového vyjádření ve smyslu víceúrovňové struktury (druhá a vyšší artikulace).

J.: Identita prostoru, s níž přišla renesance, se v dnešní době začíná měnit na identitu časoprostorové kontinuity. Transformací prostoru i transformací objektových identit je takové množství, že je obtížné si zakládat na nějakých jistotách identity či podobnosti k čemukoli. V této vyvrženosti je jedinou kotvou kontinuita žité historie. Ta se ukazuje nikoli jako lineární a posloupná, ale jako důsledek interakcí, mezi nimiž rozeznáváme a vydělujeme z pozadí konvence ty, které vedou k rozeznatelné proměně kvalit. Právě proměna kvalit je měřítkem, podle něhož lze identifikovat vznik vzájemně provázaných strukturních vrstev a povstávání komplexníczh strukturních celků.

Z.: Čas a priestor sa v posledných desaťročiach rozvrstvili do príliš veľkého množstva podrovín. Veci sa dnes dejú tak rýchlo a na tak mnohých miestach, že jediná možnosť je selektívne si vybrať a triediť informácie. Jednotlivé časové a priestorové podroviny sa dajú zdieľať iba vzájomnou komunikáciou (či už slovom, akciou, pomocou technológií a pod.). Tá potom vyzerá tak, že človek, vec, akcia či informácia atd. vstupuje do interakcie s iným človekom, akciou, vecou, informáciou atd. a ich kvalita sa výsledne po tejto interakcií zmení. V mnohosti informácií a interakcií sa potom komunikácia a poznávanie nutne mení na výberové okruhy. Rozširovanie týchto okruhov a vstupovanie do nových potom vedie nutne k väčšej štruktúrovanosti a rozširovaniu možností.

4) Obrazové vyjadřovací prostředkysledování proměn kvalit a proměn struktur a jejich interaktivních účinků.

Není již pochyb, že v nových médiích s jejich kontrolou vyjádření časových proměn (jež ovšem znamenají simultánně také prostorové proměny a proměny kvalit), jsme získali nový specifický nástroj k sebeuvědomění v jiných souvislostech, než bylo dosud obvyklé. Povstává transformační myšlení, které je možné vyjádřit a zaznamenat právě a jedině těmito prostředky. Díky jim můžeme prohlédnout výše uvedené struktury v jejich principech. Nikoli atraktivita prostředků a jejich povrchní módnost, ale právě hloubka jejich účinků je to, co na ně soustřeďuje naši pozornost.

5) Sémantické umění v obrazovém vyjádření – jeho sociální stránka a jeho vztah k primární realitě.

V procesu naší činnosti je třeba obrátit pozornost i k sémantickým nástrojům, jimiž výše uvedené tendence a jejich strukturaci sledujeme. Již zhruba od počátku 20. století se ví, že při interakčním chápání existence neexistuje „přímý“ kontakt se světem, vyvolaný pouze samou realitou, ale každý kontakt je formulován potencemi interakčních sémantických prostředků, s nimiž ta která entita do interakce vstupuje. Sledovat tyto možnosti a jejich vývoj, možnosti jejich rozšiřování, jak ve vztahu sociálním, ve vztahu k ostatním societám a jejich členům, tak ovšem i ve vztahu k „primární“ skutečnosti, je cílem, který při všech výše uvedených činnostech získává stále větší váhu a stává se samotným centrem pozornosti.

Kdo ví, jestli příští nebo přespříští Benátky nebudou patřit v těchto ohledech nám. Proto zveme každého z vás: přidejte se, tehdy se nám to může podařit – další odkazy viz Facebook (www.faceboook.com): skupina Biennale2013, dále také www.eduart.cz, kapitola Tvořivost a obraznost.

 Jaroslav Vančát, komentovala Zuzana Jakalová, podzim 2011